Měsíc doma, to si přímo říká o hraní hromady deskových her, jejichž jsme velkými příznivci. Jenže… To, co bychom momentálně hráli nejraději (Gloomhaven) máme rozehrané v partě čtyř lidí. I další hry jsou lepší alespoň ve třech, a ne každou syn zvládá na úrovni, kdy by byl schopný nás porážet. Hrát náročnější věci pro dva je obtížné, protože než děti zalezou večer do postele, jsme tak unavení, že rozehrávat Mage Knighta nebo Through the Ages je nad naše síly. Začalo to přitom tak nadějně. Hned po pár dnech od vyhlášení nedobrovolné izolace jsme večer přeložili zapisovací hru Nine Worlds Jameyho Stegmaiera (viz titulní obrázek). Stále je ke stažení na stránkách našeho deskoherního klubu a stále je to dobrá večerní zábava pro neomezený počet lidí. Herně jsme ale jako rodina velmi rychle sklouzli do vyloženě rodinných (Dixit, Talisman), případně mírně pokročilých her (Na křídlech, Divukraj). Se synem si občas dáme Memoir ‘44, Marvel Champions a vracíme se k rozehrané kampani v Pánu prstenů: Putování po Středozemi, ale tím to končí. Nejvíc mě fascinuje, že nejsme schopni pohnout s rozehraným Pandemic: Legacy, obzvláště v této době.
Nejvíc mě fascinuje, že nejsme schopni pohnout s rozehraným Pandemic: Legacy
Stav nouze brzdí i další postupy. Jsme jen krok před založením spolku, ale kvůli pandemii nám chybí jeden papír a celá věc se tak protahuje. Kvůli tomu stojí spolupráce s herními firmami i další výhody pro klubovou základnu. Vůbec si netroufnu odhadnout, kdy se zase začneme nad hrami scházet. Pročítám tak alespoň tipy, jak začít s barvením figurek, na to by doma mohlo být času dost.